Strasti a radosti po psím boku aneb Jak to všechno začalo

5. december 2010 at 14:33 | Stacey |  woof woof woof! Dogs
Já a psi = kapitola sama o sobě. Psi naplňují celý můj život a nedokážu si představit, že bych bez nějakého psího kamaráda mohla vůbec žít.
Neexistuje snad jediné psí plemeno, které bych svým způsobem nemilovala, nebo neobdivovala. A jak to vlastně začalo?

Když jsem se narodila, maminka z babičkou měli chovatelskou stanici Pekingských palácových psíků "Z louky snů". V té době měli fenku Džejlinku ( Gail Z Hradeckého okruhu CS ) a jejího syna Ajlínka ( Aillen Z louky snů ). Po jejich boku jsem vyrůstala a dělala první krůčky. Ajlínek byl za vámi ochotný jít kamkoli. Stačilo jen zavolat a už se na vás řítilo věrné chlupaté stvoření. Džejlinka byla dáma tělem i duší a skvělá máma. Kdo ale zná pekiňáčky, ví, že ty na dlouhé procházky, nebo na cvičení poslušnosti moc neužije a já jsem chtěla pejska, s kterým bych mohla lítat venku a který by mě na slovo poslouchal. Rodiče ale tehdy nechtěli o dalším psu ani slyšet, a tak mě nezbývalo nic jiného, než pročítat psí encyklopedie a listovat psími časopisy. 


Nikdo tu není věčně a nečekaná nemoc může překvapit jak lidi, tak psy. Ve svých nedožitých 10-ti letech nás na selhání srdce opustil milovaný princ Ajlínek. :( Těch několik dní po jeho dochodu bylo příšerných. Džejlinka nejedla a nejevila o nic zájem. Nám nezbývalo než vzpomínat s kapesníkem v ruce na ty krásné chvíle.

Já jsem pročítala psí knihy víc než kdy dřív, snívaje o jednom slunečném dni, kdy si pojedu pro své vytoužené štěňátko. Už ani nevím, jakého plemena jsem tehdy měla plnou hlavu...
Naše Džejlinka už nebyla zrovna nejmladší, začaly se u ní projevovat značné dýchací obtíže, špatně chodila a často se už ani nezvedla ze země, aby se mohla napít. O jejích zubech raději nemluvím. Všechno jsme jí museli důkladně porcovat, nebo mlít. Jednoho dne ochrnula na zadní nohy. Začali jsme si vážit každého okamžiku s ní.
Ve svých téměř 17-ti letech nás opustila. Rozhodli jsme se pro její uspání. :(

Vracet se do najednou prázdného bytu, kde váš příchot nikdo hlasitě neoznamuje, je víc než bolestivé. Babička, u které pejsci bydleli ale dalšího nechtěla a mamka, o které jsem si vždy myslela, že jí na psech záleží, se už o nikoho čtyřnohého nehodlala dále starat. Tak byla moje vidina vrtícího ocásku opět v nedohlednu.

Babička ale vždycky stála při mě a pod představou věrných psích očí začala pomalu přesvědčovat dědu. ;) Podmínka byla jasná: jen ne další pekiňáček. Já chtěla středně velkého aktivního pejska do nepohody, babička chtěla pravý opak. Malého, hravého hafíka, kterého by snadno unesla a který by chodil všude s ní. Jorkšírský teriér. Nakonec, proč ne? I ten je dostatečně temperamentní a na cvičák by se s ním přece chodit dalo... A tak i mamka vyměkla, když na internetu uviděla malinkou černou kuličku s velkýma zařícíma kukadlama.
Co si budeme povídat, důchody našich babiček a dědečků nejsou zrovna tučné a tak - chtě nechtě - padla volba na pejska bez PP. Kdybychom jen věděli, jaké chyby jsme se dopustili...

A tak s námi dne 24. 7. (na můj svátek) přijela extrémně malinká černá fenečka, které jsem trefně vymyslela jméno Nellinka. Bylo jí tehdy sedm týdnů, vešla se nám do dlaně a jedna pidi granulka k obědu jí bohatě stačila. Zkrátka všechno bylo ideální. Mazlivá veselá fenečka, která byla menší, než miska z které jedla. Rostla jako z vody. A my jsme na ní začali pozorovat jisté nemilé věci...
Zadní nožičky nemohla ohnout, byly extrémně hubené a její "kachní" chůze rozesmívala všechny kolemjdoucí. Nezbývalo nic jiného, než zajít k veterináři. Diagnóza: Vrozená vada zadních nohou, čéška srostlá s kostí. :((
Pan veterinář se specializoval na ortopedii a prý kdyby nebyla Nellinka tak malá, pokusil by se o operaci. Její zadní nožičky byly ale tak tenounké, že by steží rozeznal čéšku. A tak jsme se museli smířit s tím, že Nellinka nikdy nebude moct chodit jako normální zdravý pes.
Pak jsme ještě přišli na otevřenou lebku. Holt nejmenší štěně ve vrhu.
Paní chovatelka-množitelka samozřejmě o ničem "nevěděla".

Stačí jen jedna blbá náhoda a... Jednoho neuvěřitelně parného červnového dne jsem si jako vždy šli odpočinout, Nellinka na gauči s námi. A pak jsme slyšeli štěněcí kňučení. Spadla z gauče, protože její nemoc jí skákání neumožňuje. Jako na potvoru spadla zrovna na hlavičku.
Od té doby nemůže chodit ani trochu, kolébá se ze strany na stranu a když upadne, nezvedne se. Její vřískání je slyšet celým panelákem, a jak nás nevidí pohromadě, je neuvěřitelně neklidná. Když se jí něco nelíbí, nestydí se po nás ohnat a lehce nás kousnout. Při česání vyvádí jako divá a čůrá kde se jí zahce, protože ven už nechodíme. A tak se náš život s ní změnil v pohromu.

Celou tu dobu jsem ani na okamžik nezapomněla na svého psa, kterým bych nám všem tak trochu zpříjemnila ty denodenní starosti.

Nakonec jsem se ze zapadlé vesničky a sic velkého, tak studeného bytu přestěhovali do centra HK, nedaleko babiččina paneláku. Je pravda, že stále pátrám po nějakém plemeni, které by mě uchvátilo tak, že bych na jiná rázem zapomněla, ale chápu, že to nejde, protože není pes, kterým bych pohrdala. Teď ale vím, že jiného psa, než s Průkazem Původu rozhodně nechci! Nehodlám si pět projít tím, co zažíváme u Nellinky.

Jednu dobu moje srdce vlastnila tzv. "bojová plemena", jak jsou tito psi typu bull - a i jiní absurdně nazýváni. Stále se nemůžu pustit představy bílého ušatého bulteriéra s 'úsměvem' od ucha k uchu. Jak jsem nedávno zjistila, moje kamarádka si domů přivezla malou pískově zbarvenou bullinku. A sousedi vlastní štěňátko Miniaturního bulteriéra. No není to znamení? ;D
Každopádně nevidím sebemeněí důvod, proč by tato krásná plemena měla být v naší zemi zakázána. Za tu pověst, kterou si neprávem vysloužili nemůže nikdo jiný, než člověk.
 

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama